Přidušená
Ležím v posteli. Venku je zima jako když praští, ale já ležím z půlky odkopaná a roztažená přes celou postel. Nevím jestli je mi horko z přetopené místnosti, nebo jsem tak rozehřátá z dovádění, kterým jsem se příjemně ukolébala ke spánku. Ležím na břiše, rozplácnutá jako žába. Prsa mi tuhle polohu nedělají moc příjemnou, ale potřebuji trochu zchladit i záda. Cvakly dveře. Slyším ho, jak se svléká v předsíni. Snažím se nevydat ani hlásku. Kroky. Vedou neomylně do mého pokoje. Na postel dopadne pruh světla z pootevřených dveří. Je to jenom noční lampička na chodbě, ale i tak toho nenechá moc na představivosti. V duchu si nadávám, že mám peřinu na půl žerdi. Cítím jeho přítomnost. Stojí ve dveřích. Stojí tam snad celou věčnost a to mě nutí přemýšlet co asi vidí...