Košík temných choutek

Myslím, že o něčem podobném už slyšeli/viděli všichni co poznali trošku víc než vanilku. Odehrává se to většinou ve větší společnosti dominantů jako společenská událost.  Skupinka subíků/čubiček se přivede na dobře viditelné místo. Před každého se pak postaví lavice, na které jsou od nejmenšího k největšímu připevněna dilda. Soutěžící pak musí s rukama za hlavou splnit daný počet napíchnutí na každém jednotlivém kousku. Začíná se logicky nejmenším a počítá se jenom úplné dosednutí. Pominu-li velikost společnosti, která je dalece za hranou mnou preferované intimity, je na tomto způsobu ponížení něco neskutečně přitažlivého. Tak moc, že teď mám na stole před sebou, kromě nedopité láhve vína, mobil se zprávou potvrzující návrat spolubydlící až koncem víkendu. A taky kobercovou pásku a balíček z pošty, který by měl obsahovat třetí kousek do mé skromné sbírky. Dělat soutěž se dvěma kusy by přeci nemělo cenu, že? Pěkný večer a dobrou noc.

Poslední dobou jsem víc a víc submisivní. Ne, že by se mi snad měnili chuťě, ale už nenacházím energii. I kdybych našla subíka podle mých představ, trvalo by mi dlouho než si ho vychovám. S vidinou, že může kdykoli zmizet. Jako bohyně mám na výběr. Buď prosévat chaty plné nekompatibilních subíků (protože na uspokojivý reál nemám koule) nebo si jenom představovat, že svým klínem upírám subíkovi vzduch a jeho pokusy se zachránit. První stojí moc energie, druhé mi jako představa prostě nestačí. Jako subinka to mám jednodušší. Cokoli co dělám můžu si můžu snadno představit jako příkaz od pána/majitele/vládce (nehodící se škrtněte). Takže volím cestu nejmenšího odporu. Lehce zklamaná, že nejsem bojovnější. Ten pocit ale rychle potlačuje některá z mých představ. Třeba ta jak majiteli/majitelce ukazuji jak se s trochou lubrikačního gelu dá přemoct moje zadní dírka, i když klade ne nejmenší odpor.