Košík temných choutek

Náročný den? ptám se, když vidím jeho svislá ramena. Určitě to není tím, že se teď musel věnovat úpravě mého majetku. Osprchovat se, dobře se oholit, namazat se krémem a pár dalších lazebnických postupů, které pro mě ale rád udělá. Je toho poslední dobou hodně. Na mě i na něj. Naštěstí vím co mu zvedne (náladu). Poklepu nohou na zem před postelí což zažehne jiskru v jeho očích. Zbavuje se ručníku a kleká k mým nohám. Pohladím ho po tváři a prsty zamířím ke krku. Tam kde je potřeba je oholen perfektně. Jeho hlava se snaží tak toužebně přitisknout k mé dlani, až se mi ho zželí. Dopřeji mu do sytosti se lísat a kontrolu dokončuji druhou rukou. Než dorazím k bradavkám, stihnou už být na pozoru. Možná je to zimou, přeci jenom usušení odfkláknul. Něžně mu promnu bradavku a za odměnu se mi dostane toužebný vzdech z jeho rtů. Zesiluji stisk a ukazuji mu cestu nahoru. Podpaží zkontroluji jenom pohledem. Další zastávka, jeho klín. V klícce se holí o dost hůř, ale bohužel okolnosti nám nedo

Stejně je zajímavé, že lidstvo si namlouvá jak je racionální a intelektuální špička planety a přitom je to jenom hromada buňěk, které stačí přidat/ubrat kousek molekuly a už to s ním začně cloumat odezdi ke zdi. Ať už se dostane do depresí (a přitom mu "jenom" chybí správný hormon), nebo je najednou nadržený a dělá blbosti. Vlastně nevím proč mě to překvapuje, snažím se subíka(y) do tohodle stavu dostat a udržet. Navíc zlatým pravidlem pro dom je dělat vše s chladnou hlavou. Respektive dělat rozhodnutí s chladnou hlavou. Aspoň ty důležitá. Jestli vzít do ruky připínák nebo dildo klidně se může rozhodnout klidně v žáru momentu. Jiná rozhodnutí se lépe podávají studená.  Po vydatném uspokojení mých dominantních choutek jakožto i mých přízemnějších potřeb jsem se probudila (dobře, tak byla probuzena,. ale nestěžuji si) s něčím, co už jsem téměř zapomněla. Přihlásila se o slovo moje vnitřní kurvička. S jejím krocením očividně nemám tolik zkušenosti. Nebo už jsem zapomněla jak s

Člověk by se měl ve škole učit více praktických věcí. Možná to ze mě promlouvá pohled někoho, kdo v poslední době přečetl o vzdělávání víc knížek, než je asi zdravé. Ale ani v knížkách jsem zatím nenašla jak učit umění relaxovat a spokojenost sama se sebou. Uznávám, že to může být dost rozdílné a že nejlepší je jít příkladem. No jo, jenže pro někoho může být ideální relax, knížka a trocha horkého čaje. A pro jiného touha druhému ten čas uvařit, udělat mu pohodlí a pak se natáhnout a jemně se věnovat nohám čtenářky. Usměji se představě, jak by se tohle předalo další generaci a dál upíjím svůj hořký čaj.

Povědomí o tom jestli je den nebo noc se mi, na rozdíl od dnů v týdnu, jakžtakž ještě daří udržet. Že by mi to pomáhalo spát to ne. V jedné probděné chvíli, ve které se spánek ne a ne dostavit, jsem se dala do úklidu. Díky tomu se dostal na světlo světa zápisník s pár úryvky toho co nemělo být zapomenuto. Něco co jsem napsala v době, co mi přijde teď tak vzdálená. Kdy jsem byla jenom já a svodem pro moje experimenty byli pouze virtuální subíci. S úsměvem jsem přečetla jak byl život jednodušší. Přepisuji dále pro budoucí generace i pro mne samotnou.

 Ze série  nedokončených článků . Znáte takový ten pocit, kdy jste jako děti hledali aktovku po jarních/letních prázdninách. A našli jste jí. A tu svačinu co jste tam zapomněli. A ona vás skoro vyčítavě pozdravila, jak si na mě mohla zapomenout? No tak tohle je text, který jsem měla zřejmě napsat na blog jako reakci pro nějakou chatovou seanci. Určitě to nebylo s vážnějším pánem. Myslím, že jsem v těch dobách zažívala maximálně dvě až tři lekce od stejného. Život to tak někdy chce. Ale už je to nějaký pátek. Předtím než jsem si osvojila svého současného partnera a moje submisivní čubička odešla do ústraní. Pozorovat to takhle zpátky je jako koukat na sebe v zoo.

Ze série  nedokončených článků . Ačkoli mi na velikosti až tak nesejde, tak tenhle mi přišel ke zveřejnění vždy moc krátký. Jako předkrm jsem se svezla na obličeji. Páska na očích mu nechávala jenom jazyk aby prozkoumal můj klín a on se do toho pustil bez větších rozmyslů. Nechala jsem ho olíznout i vibrátor, který chvilku vrněl v mém nitru a chvilku dopřával blízká setkání jeho rtům.  Na hlavní chod ruce svázané ruce před sebou, páska stále na očích, místo klícky dutý připínací penis. Podvolila jsem se jeho interpretaci příkazu "abych litovala že můžeš." Na čtyrech mě ojel jako čubičku. Bohužel mi nezbylo dost síly abych ho pak nějak potěšila, takže svolení jenom přirážet mezi chodidla... Dezert pokud by do sebe dostal stejný vibrátor co byl ve mne. Mohl být krásný, perlově krémový dezert a chvilka uvolnění. Snažil se, ale nezvládl. Dostala jsem tak aspoň sladkou chuť jeho neukojené submisivity.

 Ze série  nedokončených č lánků. Další z hodně historických, ani nevím kam to tenkrát směřovalo.  Během hlubších debat s partnerem se dostalo na povrch pár zajímavých věcí. Některé jsme zkusili, u pár jsme zůstali a dost jich ještě čeká na svou příležitost. Jedna z představ, která subíka lákala, bylo "přizpůsobení chování" (v angličtině to sice zní lépe, ale což...).

Ještě není ani pořádně večer ale všechno světlo už to stejně vzdalo. Bez sněhové pokrývky, která by rozjasňovala výhled, je svět za oknem smutný. Ta nálada se přenáší i na mne. Zatahuji závěsy u okna, abych si bez obav mohla sundat župan. Odhazuji ho na postel a nespokojeně si prohlížím své tělo ve velkém nástěnném zrcadle. Ty změny začaly přicházet na můj vkus moc brzy. A to teď nemůžu ani hledat útěchu ve víně. Povzdechnu si. Partner přináší čerstvě složené prádlo a všímá si mého nespokojeného výrazu. 

  Ze série  nedokončených příběhů . Podle skutečných událostí, ale roku 2019. Opět pasáže (…) které nikdy nepřesáhly hranici mé prokrastinace a byly zvěčněny.  Po hektickém závěru loňského roku jsme na svátky vypnuli. Vánoce ve dvou, skoro celý den na gauči proměněném v postel. Kopec seriálů a nic víc. Okolo čtvrté sezóny Clone Wars pak symbolická večeře, zapálení svíčky a pusa u stromečku. Mezi svátky podobný režim a všichni to vzhledem k mému stavu respektovali. Skutečné svátky klidu. Silvestr jsme také omezili, ale protože se nám to už začalo zajídat, strávili jsme ho nakonec jenom na rodinné akci u potencionálního švagra. Náš plán užít si soukromý ohňostroj v ložnici spolu s úderem půlnoci tak sice přišel vniveč, ale nabilo nás to. Takže byla síla na Nový rok realizovat co se nestihlo.

 Ze série  nedokončených příběhů .  Sedím na okraji postele a prohlížím se v zrcadle. Přesněji řečeno prohlížím si zrcadlo. Vypadá vyleštěné a bez šmouhy, takže tady si důvod k trestu nenajdu. Bezmyšlenovitě přejíždím nohou po lesklém povrchu a kreslím nesmysly. Vyruší mě jeho příchod. Jde z koupelny jenom v ručníku. Kochám se pohledem na mé dílo. Pár měsíců cvičení zanechalo drobné, ale přeci jenom nějaké stopy, takže je na co se koukat. Poklepu nohou na koberec přede mnou. Bez řečí a zbytečného zdržování odkládá ručník a pás cudnosti na noční stolek. Poté si kleká mezi mé nohy. Dovoluje si oddaný pohled vzhůru. Vypadá k sežrání, tvář, vlasy i jeho zadek, který s pár kapkami špatně utřené vody háže v zrcadle jiskřičky. Na to že tu sedím jenom v teplákách, ho očividně dost dráždím, aspoň jeho pomalu tvrdnoucí penis je o tom důkazem. Malý hlásek v hlavě se mě snaží přesvědčit, že to nebude mým sexy vzhledem, ale spíše jeho třítýdenním půstem. Úspěšně ho ignoruji. Teď není čas na obavy,

Ze série nedokončených příběhů . Tři, vlastně už skoro čtyři roky stará záležitost. Ani nevím jestli je to dávno nebo to všechno tak rychle uběhlo. Pozitivní je, že teď už jsem o dost méně zoufalejší. (spousta textu není rozvedeno ( … ) a je tak ponecháno na laskavém čtenáři, aby zapojil fantazii.