Košík temných choutek

Líně se protáhnu a mžourám z okna kde se plíží mlha. Krajina venku je skoro pohádkově zastřená. Sice na obzoru netáhnou kanadské lesy ani netyčí vrcholky Alp, ale i tak to stojí za to. Slunce teprve začalo vykukovat. Brzká vstávání mi nikdy nešla, dnešek je výjimka. Jednak mám už třetí den dovolenou a druhak jsme včera měli náročný večer a odpadli jsme hned po večerníčku. Deka vedle mne se zavlní a ven vykouknou spoutané ruce. Po chvilce zápolení se k nim přidává i rozcuchaná hlava mého subíka. Podrbu ho ve vlasech a vyměníme si úsměv. Hned zase mizí pod peřinou a podaří se mu dostat až k mým kotníkům kam umístí polibek. Další jde o nepatrný kousek výš. Dva kupředu, jeden zpátky. Vím kam se snaží dostat a po krátké konzultaci sebe se sebou a mými potřebami se rozhoduji mu v tom nebránit.

Dnešní večer je o něm. Tedy svým způsobem každý večer je o nás, takže i o něm, dnes je to ale zvláštní případ. Dnes mám v plánu ho odměnit. I když všechno co mám v plánu už zná, dám ruku do ohně za to, že se mu to bude líbit. Začnu tím, že ho nechám z řetízku na mé noze odepnout klíček od jeho klícky.

Po dobré večeři, ležíme v obýváku. Já s knihou, on s mými chodidly. „Myslím, že jsem asi hodně hodný,“ pronese do ticha. „Hmm?“ vyruší mě z četby. „Proč myslíš?“ ptám se. „Došli mi černé fazole .“ „Jsi si jistý? Víš, že je nesmíš kontrolovat.“ „Ano, i tak bych řekl že mám přehled.“ „Tak ukaž,“ pokládám knížku a čekám až přinese pytlík s fazolemi.