Košík temných choutek

Psaní je občas fajn. Donutí člověka dát řád svým myšlenkám. Aspoň pokud patříte mezi mojí krevní skupinu, která nedokáže na papír improvizovat, ale potřebuje strukturu než zachytí to podstatné. Nebála bych se říct, podobné vypisování je skoro terapie co vlastně člověk cítí a chce. Abych nebyla úplně mimo atmosféru blogu tak musím zmínit, že mi to přijde jakou krásné moudro, že dívky a ženy musejí masturbovat, aby pak byly schopny říct partnerovi co se jim vlastně líbí.

Slovo subprostor ve mě vyvolává vzpomínky dobu kdy jsem ještě byla školou povinná a za všedních odpolední u nás běžela televize se sci-fi seriálem, kde se podobnými termíny nešetřilo. Dnes na to mám pohled zásadně jinačí, ale na druhou stranu se o něm před rodiči bavit nebudu. Mělo by se totiž jednat o duševní/myšlenkové rozpoložení subíka, kdy hra už je natolik silná, že se rozmazávají hranice mezi realitou a fantazií.

Je celkem k smíchu jak moc je naše osobnost křehká. V nějakém filmu, jehož jméno už si nepamatuji, padla věta, že "ke zničení člověka stačí jedno slovo." V mém případě to slovo bylo pozitivní. I když hned zatím následovala informace o včasném podchycení a velké šance na úplné vyléčení. To, že znám fáze odmítání nepomohlo vůbec k ničemu. Obzvlášť když druhá informace přinese o možných trvalých následcích. Na druhou stranu, kdo vlastně dnes chce děti? Pořadník na operaci byl překvapivě rychlý, zato chemoterapie se táhne a ještě chvilku potrvá, než bude aspoň částečně jasno. Jedno už je ale jisté už teď - k horšímu i lepšímu - ty výsledky se dozví někdo úplně jiný, než já.