Košík temných choutek

Na seznamu věcí o kterých bych chtěla psát mě již delší dobu straší lísteček se stručným "proč to není crossdressing". Což je odkaz na zážitek se subíkem , kde jsem přislíbila vysvětlení. Nemalým dílem k napsání taky přispěla konverzace na chatu, kdy se opět ukázalo že můj/náš pohled na to je celkem okrajový. Což je důležité zmínit, než se dostanu k tomu jak to funguje u nás a proč a co se mi na tom vlastně líbí. Tohle je můj pohled, který očividně nefunguje pro všechny. Byli jste varováni.

Možná za to mohou mé neplánované návštěvy po doktorech, ale úplné vyholení se mi ze dne na den přestalo líbit. U mého klína samozřejmě. Nebo za to může můj přibývající věk. Přece jenom nemůžu už vystupovat jako neviňátko s holou p... Hmm ne , určitě za to můžou doktoři. Upravit si klín na proužek (aneb přistávací dráhu pro penisy), mi zatím ladí nejvíc. Bude to ale muset počkat, až přestane lítání po doktorech. Do té doby to bude asi anglický trávník.

Pokračování ságy o hledání cesty, aby se vlk nažral a koza nebyla unavená. (předchozí díl) S mým přibývajícím věkem řídnou řady přátel, kteří by mě zvali z večírku na večírek. Když už nějaký probíhá, tak při příležitosti svatby, vydání knihy/alba, otevření vernisáže nebo vlastního obchodu nebo dokonce narození dítěte. Prostě samé věci, při kterých člověk šoupe nohama někde v rohu a říká si, že tohle jsou stejně staří lidé. Občas to má i světlé stránky. Člověk se může napít vína (a většinou zdarma!), potkat staré známé, napít se vína, poznat nové zajímavé tváře a nebo se napít vína. Na jednom večírku/párty jsem potkala pana X. Pan X je o pár let mladší a má celkem zajímavý koníček, který přerostl v kariéru. Navrhuje hry - karetní, deskové a občas nějakou mobilní. Pomáhá navrhovat by asi bylo přesnější. Rozšířil mi obzory o pár zajímavých věcí, hlavně z psychologie. Jak hru učinit zajímavou, jak donutit hráče utrácet a jak si je udržet. Mluví o tom rád, obzvlášť, když se napije vína.

Pokračování ságy o hledání cesty, aby se vlk nažral a koza nebyla unavená. (předchozí díl) První co jsme řešili, bylo určit co nám (mě) vadí/unavuje. Potřebovala jsem ulevit od odpovědnosti s plánováním a tresty. Ráda mu je dopřeji a když mám náladu tak i vymyslím, ale v okamžiku, kdy se navalí spousta věcí naráz to prostě zabije náladu a kreativitu. Řešením plánování byl kalendář s určenými dny/aktivitami. Například koupelnu čekal úklid co dva týdny v úterý. To se dá naplánovat nějakou dobu dopředu, když je ta správná nálada. Inspekce jsme omezili na "před-spaním-zkontrolu-vše-uděláno", což krásně uvedlo náladu do ložnice. Musela jsem se naučit zbytečně neměnit příkazy ohledně samotného provádění a naladění svěřit převážně subíkovi. Moje pokyny se tak omezily na "uniformy" pro různé činnosti, třeba (jenom) obojek, anální kolík, prostě běžné věci... Ohledně trestů se otázka vyřešila sama. Zavedli jsme tou dobou fazole (což je krok, který si nemůžu vynachválit),

Jeden z pozitivních aspektů divnosexuálních vztahů je nutnost dobré komunikace. V klasickém vanilkovém vztahu také dělá divy, o tom žádná. Nicméně v těch peprnějších to považuji za absolutní základ. A když už se umíte rozmluvit v ložnici, jde to snáze i mimo ní. Hned z počátku našeho netradiční vztahu jsem tak měla celkem představu co se partnerovi zamlouvá. Jedna z věcí je zažitá představa o tom, jak má sub sloužit své paní. (asi?) díky, společnosti, že si vsugerovala takové představy. Pominu-li činnosti intimního charakteru, tak se dostanu na zajímavou půdu zavánějící termíny jako domácí sluha nebo dokonce FLR (female led relation ship, ale o tom jindy).

Poměrně často se setkávám se nepochopením, když použiju termín vanilka/vanilkový sex. Jedná se asi spíš o termín pocházející z angličtiny, ale v tomhle případě mi jde z úst lépe než český ekvivalent konvenční sex. No nezbývá, než šířit osvětu přímo z wikipedie Název vanilla sex vychází z vanilkové příchuti, která je používána jako základ při výrobě zmrzliny. Obdobně jako je vanilková zmrzlina základním a nejjednodušším druhem zmrzliny bez jakýchkoli příchutí, je i vanilla sex základním/tradičním sexuálním chováním

Psaní je občas fajn. Donutí člověka dát řád svým myšlenkám. Aspoň pokud patříte mezi mojí krevní skupinu, která nedokáže na papír improvizovat, ale potřebuje strukturu než zachytí to podstatné. Nebála bych se říct, podobné vypisování je skoro terapie co vlastně člověk cítí a chce. Abych nebyla úplně mimo atmosféru blogu tak musím zmínit, že mi to přijde jakou krásné moudro, že dívky a ženy musejí masturbovat, aby pak byly schopny říct partnerovi co se jim vlastně líbí.

Slovo subprostor ve mě vyvolává vzpomínky dobu kdy jsem ještě byla školou povinná a za všedních odpolední u nás běžela televize se sci-fi seriálem, kde se podobnými termíny nešetřilo. Dnes na to mám pohled zásadně jinačí, ale na druhou stranu se o něm před rodiči bavit nebudu. Mělo by se totiž jednat o duševní/myšlenkové rozpoložení subíka, kdy hra už je natolik silná, že se rozmazávají hranice mezi realitou a fantazií.

Je celkem k smíchu jak moc je naše osobnost křehká. V nějakém filmu, jehož jméno už si nepamatuji, padla věta, že "ke zničení člověka stačí jedno slovo." V mém případě to slovo bylo pozitivní. I když hned zatím následovala informace o včasném podchycení a velké šance na úplné vyléčení. To, že znám fáze odmítání nepomohlo vůbec k ničemu. Obzvlášť když druhá informace přinese o možných trvalých následcích. Na druhou stranu, kdo vlastně dnes chce děti? Pořadník na operaci byl překvapivě rychlý, zato chemoterapie se táhne a ještě chvilku potrvá, než bude aspoň částečně jasno. Jedno už je ale jisté už teď - k horšímu i lepšímu - ty výsledky se dozví někdo úplně jiný, než já.

Hledá se překladatel do emoji. Takhle nějak byl otitulkovaný nadpis článku, kde se řešila nabídka práce pro větší firmu spravující firemní sítě. Je pravda, že emoji je dneska už spoustu, ale při překladu je potřeba vzít reálie a protože nikdo nativně nemluví emoji, bude překlad vždycky zatížen tím kdo to překládá. Třeba takové emoji zkřížených prstů. V zemích s katolicky zasaženou kulturou to prý znamená přání štěstí/dovolávání boha. Ve Vietnamu to prý zase znamená dámské přirození. No u nás doma to je příkaz.

Uplynula láhev vína, pár momentů s vrnící hračkou v klíně a pár desítek stránek v knížce. Moje kroky opět míří do ložnice. Ozývá se mi v hlavně tichý hlásek a uvažuje, jestli jsem to nepřepískla. Další hlasy mě ale přesvědčují, že tohle je přesně to, po čem touží... Nemálo jich je ale taky toho názoru, že vibrátor je fajn, ale měl by se někdo přidat jazykem nebo prsty. Sundavám subíkovi sluchátka, roubík i pásku na oči. Je splavený a vypadá lehce zničeně. Přesto na mě zkusí opatrný úsměv. Chudinka se bojí, jestli mě nerozzlobil tak moc, že jsem na něj ještě naštvaná. Pohladím ho po vlasech. "Poučený?" zeptám se prostě. Zkouší mi políbit ruku, "ano má bohyně." povoluji mu pouta na rukou a nechávám vyřídit zbytek. Sama se vracím ke knížce do obýváku. ( stalo se předtím )

Pozdní odpoledne, venku právě ukazuje svou sílu bouřka a já lituji, že mám výhled na panelákové kostky místo tančících kruhů na hladině jezera. Proti příjemnému ochlazení bojuji teplými ponožkami a něčím, čemu se dá při troše fantazie říkat svařák. Zvuky úklidu z kuchyně už pomalu utichly, takže mohu spokojeně trávit čas s knihou. Vykouknu z pohodlného pelíšku, na který padlo větší množství polštářů. Pohled mi padá na hodiny. Už je čas. Neochotně se zvedám a přemisťuji se do ložnice. Vím, že si to užiji a těším se na to. Doznívá ve mě ale nechuť měnit příjemnou polohu. Na posteli je vše připraveno. Subík na ní leží, roztažený do kříže, pod pánví polštář, hlava natěšeně hledí do odrazu v zrcadle a pozoruje mě. Pokládám na jeho záda hrneček se zbytečkem ne tak úplně studeného svařáku. Přesouvám se k jeho poslední volné ruce a cestou ze sebe nechávám sklouznout lehký župan. Zkracuji mu provaz tak, jak by to sám nezvládl. Lehce ho pošimrám v podpaží. Spokojeně shledávám, že moc pohybu mu n

Nerada dělám věci napůl. Když už něco zaslouží můj čas, tak se snažím abych tomu věnovala tolik pozornosti, energie a péče, kolik je zapotřebí. To, že se k tomu dost často neodhodlám vytváří zajímavý paradox. Buď věci dělám tak, že jsem s nimi spokojená, nebo (častěji) je neudělám vůbec. Proto mám třeba problém sepsat víc článků na blog. Když už se do psaní něj pustím, vím že to zabere dost času, než to bude k mé spokojenosti. A taky je to důvod proč neupřednostňuji klasický sex.

Mám ráda léto asi stejně, jako mám ráda penisy. Líbí se mi, když si můžu vybrat kdy a jak se ke mě dostane jejich teplo. Nesnáším, když mi je někdo hned po ránu strká do obličeje. Pokud můžu být v létě ve stínu u vody, v jedné ruce orosenou sklenku prosecca a v druhé knížku, má ode mě léto plnou podporu. Moje karma mi to asi nedovolí, takže se místo toho potím jak dveře od chlíva a nálada mi paradoxně klesá na bod mrazu. Dopřávám si aspoň trochu vzpruhy a přes den si dám sprchu. Někdy sama, někdy ne. No a po jedné sprše ležím v posteli, zabalená v mokré osušce, která zatím pořád balancuje na hraně mezi příjemným chlazením a a nepříjemnou husinou. Slyším z koupelny zvuky končícího úklidu a pak i kroky subíka, který před ložnicí klesá na všechny čtyři. Je u mě a lehce mi objímá nohy, které mám spuštěné přes kraj postele. Dovolí si pár polibků na má kolena, než se prolomí ticho, "můžu?".

Sedím na posteli a prohlížím se v zrcadle. Vlasy zabalené v ručníku, staré tričko a teplé tepláky na noc. Je to vráska nebo hra stínů? Prostě vypadám k pomilování. Klaply dveře a po čtyřech se blíží subík. Pobaví mě to. Jedno pravidlo utrousené týden zpátky, napůl myšlené nevážně, ale drží se ho poctivě. V ložnici jenom na čtyřech, pokud neřeknu jinak. Dnes říkám, "postav se". Stoupá si předemne, jeho rozkrok končí na úrovni mé tváře a já tak můžu zkontrolovat oholení. Asi jsem si na to vypěstovala vlastní fetiš. Libuji si v hladkém pánském klíně. Holit nohy už je trošku nepraktické, ale potěší o to víc. Podpaží jenom dodá na tónu submisivity. Hladím každé zákoutí. Otáčím ho čelem k zrcadlu a nutím se ho dívat jak ho ošahávám. Dávám mu povel ať se přidá, což neochotně, ale přeci jenom udělá. Strkám mu koleno mezi nohy a tisknu si ho blíže k sobě. Zezadu mu chytám koule a hlazením zjišťuji nedostatky. Žádné. Za odměnu ho poplácám. Lehce při tom heká, což mě vyprovokuje. Stiskn

U přátel (vanilkových, ne tedy, že bychom měli nějaké jiné...) jsme hráli zajímavou hru - Zendo. Jeden hráč, mistr, má sadu barevných pyramidek. Na začátku hry postaví dvě sady pyramidek. Jednu, která odpovídá tajnému pravidlu, jednu která ne. Úkolem ostatních (studentů) je stavět svoje hromádky, u kterých mistr rozhodne zda odpovídají pravidlu, nebo ne. Hráč, který je na řadě může hádat pravidlo. Pokud uhodne špatně, mistr postaví hromádku, která buď odpovídá tajnému pravidlu a popírá hráčovo, nebo naopak. Jednoduchá, rychlá hra. A pro někoho stimulující...

Trvá nekonečně dlouho, než se přede mnou otevřou dveře výtahu a já se můžu schovat. Čekám až se zavřou dveře a pak si teprve dovolím uvolnit napjatý postoj a zvolit patro. Zatím to nejde podle plánu. Doufala jsem, že se mi podaří přesvědčit recepční, aby mě pustila bez ohlášení. Bohužel korporátní pravidla mají k zamilovaným překvapením chladný postoj. Aspoň, že stačilo potvrzení po telefonu a nemusel mě tu nikdo vyzvedávat. I tak mě recepční probodávala pohledem po celou cestu k výtahu. Aspoň si to myslím, byla jsem k ní zády. Možná na mě prostě byla vidět nervozita a moc jsem se potila? Kabát mě na obnaženém těle nepříjemně kouše. Tedy skoro obnaženém. Podprsenka plní svůj účel a dělá můj hrudník o něco přitažlivější, než matka příroda zamýšlela. Pak už jenom sukně, co líže kolena a tlusté samodržící punčochy. V dnešních mrazech nutnost. Uvidíme jestli se to setká s úspěchem.