Proč nosím svůj neoblíbený svetřík (část 1.)

Mám svetr, který nemám ráda. Přesto ho nosím do práce. Nosím ho, abych ho mohla mít větší část dne hozený pod židlí. Pod židlí je aby se nerozbila láhev, když musím rychle vstát. Láhev co se nesmí rozbít totiž tisknu pevně na mojí kundičce...


Začalo to asi měsíc zpátky. Výjimečně jsem vyměnila sklenku vína za čaj s rumem. Ten pěkně hřeje, takže když jsem si sedla do tureckého sedu k troše kreslení, skončil tam kde hřál nejvíc... Místo kreslení jsem pak trávila čas objevováním nového pocitu. Nejsem moc velká masochistka a pálení, třeba svíčkou, je úplně mimo mé zájmy... ale tohle bylo něco jiného.

Následující den jsem si udělala zacházku a pořídila pár čajových svíček.  O vosku bych sice nikdy dřív neuvažovala, nicméně to stejné platilo i o čaji s rumem. S dobrou hodinou volného bytu k dobru, jsem ze sebe doba shodila oblečení a uvelebila se v pokoji. Zapálila jsem první svíčku a začala zase trochu uvažovat, kolikrát jsem jako malá upadla na hlavu, když dělám to co dělám. Při zjištění, že vosk taje pomaleji, než moje trpělivost, jsem zapálila dalších pět svíček. Čekání jsem si zpříjemnila merlotem.

Opřená o postel jsem se pomalu naladila na věci budoucí. Nejdřív jedním, pak i dvěma prsty. Jenom jednou rukou, protože někdo musí držet sklenku s vínem. Kundička byla holená nedávno, takže i když už začaly chloupky na ní škrabat, voskovou depilací to nehrozilo. První seznámení s voskem proběhlo na vnitřní straně levého stehna. Jenom kapka vosku, zanechala za sebou pěknou cestičku. Nic strašného, ale bohužel ani nic až tak skvělého. Po pár dalších pokusech mě přehlasuje červené, co mi koluje v žilách. Obrátím na sebe celý kalíšek s voskem. Když píšu sebe, myslím tím mojí chudinku nadrženou dírku, která se nemůže bránit a tak jenom pláče. Silný pocit bolesti to skoro okamžitě stočí směrem na otupující rozkoš. Pod tou intenzitou se mi napínají všechny svaly a háži hlavou dozadu.  Bohužel vosk rychle chladne a s tím odeznívá to co jsem potřebovala nejvíc. Podráždění bohužel zůstává.

Opatrně sloupávám kousky vosku a nechávám je spadnout na starý ručník pod sebou. Kontroluju škodu. Ta je ve skrze povrchová. Víno je naštěstí jako vždy můj nejlepší kamarád. Dokonce i když je ještě v lahvi. Tím spíše když je chlazené (já vím, že červené se nemá podávat chlazené, ale kdo má čekat až po uskladnění zteplá?). Zatímco si válcuju klín znecitlivujícím chladem, koukám na zbylé svíčky a přemýšlím co dál. Plamen určitě udrží teplotu delší dobu. Odvážím se přemístit si svíčku blíž a už mě zase přepadá fantazírování.

Pokračování...