Jak jsem vyhrála v loterii
Nemyslím, že bych byla nějaká partnerská výhra. Občas dokážu být sobecká (až moc, přímo karmicky špatně, ale to je na jindy), nejsem žádná sexbomba. Taky tvrdohlavá, občas náladová, občas možná nerozhodná. Doufám taky, že dokážu být milá, snažím se potěšit (i nesexuálně), nebojím se posouvat svojí komfortní zónu. A když se zamiluji, tak většinou tak tragicky, že by se daly moje výlevy nastříknout voňavkou a zařadit do červené knihovny.
Nesmím samozřejmě zapomenout ani na tu mojí (taje/te)mnější část. Ta co mě navezla do spousty "vztahů", problémů, ale i krásných věcí. Prostě takový velký balíček, co táhnu s sebou a po zkušenostech jsem se ho naučila schovávat pod matraci, než ukazovat hned na druhým rande. Což samozřejmě vede k tomu, že je tahle část většinou ne(u)spokojená.
Tím chci říct, že málokoho mohlo překvapit víc než mne samotnou, když jsem potkalapana dokonalého, můj sen, svého současného přítele jeho.
V mém věku se už většina kolejních párty potichu přeměnila na popíjení vína s přáteli. Chodím na ně ráda, i když to o ničem nesvědčí, Šla i do pekla, kdyby tam byla láhev chlazené frankovky. Na jednom popíjení se nás sešlo vícero. Což by mnozí extroverti ocenili. Já si davové párty cením z jiných důvodů. Můžu se líp ztratit z dohledu, když mám chuť a hlavně vína bývá k dispozici víc. Tentokrát se mě pokusil organizátor zapojit hned od začátku do společnosti. Byla jsem seznámená s "hodným klukem, ne že nám ho vyděsíš" jako "ta co tě přepije a když má co jíst, tak je s ní i sranda". No, po pár zdvořilostních frázích jsme se dopracovali ke společným věcem, jako je pití vína a schovávání se davu lidí. Pak už bylo pozdě a šlo se domů. Já sama, on sám.
Další párty už jsme představovat nepotřebovali. Ani tu potom. Věděla jsem, že je něco špatně, když jsem měla sto chutí tlačit na organizátora ať další uspíší. Nakonec to skončilo pozváním do čajovny, do parčíku a spoustou kýčovitých a stereotypních momentů, které mám tak ráda. To ale pořád nebyla výhra.
Výhra to byla v okamžiku, kdy kromě vanilkového sbližování, sem tam šátkem přes oči nebo okolo rukou došlo na něco víc. Po lahvi vážně silného vína (tuším, že to byl cabernet sauvignon, dárek zkonfiskovaný z korporátu, lepší značka, vážně dobrý), jsem vytáhla bičík. Na rozdíl od ostatních "potřeb náročné dámy" se totiž nevejde do dobře schované krabice, ale musím ho mít na stojáka nacpaný do nočního stolku. Takže byl po ruce. A koledoval si o to. Ten moment jeho uvědomění, že mám po ruce bičík a mého uvědomění, že pouhý pohled na něj měl viditelný účinek... ten moment bych si chtěla zarámovat.
A tak jsem našla víc než jsem si zasloužila. A to je, milý čtenáři, lepší než výhra v loterii.
Nesmím samozřejmě zapomenout ani na tu mojí (taje/te)mnější část. Ta co mě navezla do spousty "vztahů", problémů, ale i krásných věcí. Prostě takový velký balíček, co táhnu s sebou a po zkušenostech jsem se ho naučila schovávat pod matraci, než ukazovat hned na druhým rande. Což samozřejmě vede k tomu, že je tahle část většinou ne(u)spokojená.
Tím chci říct, že málokoho mohlo překvapit víc než mne samotnou, když jsem potkala
V mém věku se už většina kolejních párty potichu přeměnila na popíjení vína s přáteli. Chodím na ně ráda, i když to o ničem nesvědčí, Šla i do pekla, kdyby tam byla láhev chlazené frankovky. Na jednom popíjení se nás sešlo vícero. Což by mnozí extroverti ocenili. Já si davové párty cením z jiných důvodů. Můžu se líp ztratit z dohledu, když mám chuť a hlavně vína bývá k dispozici víc. Tentokrát se mě pokusil organizátor zapojit hned od začátku do společnosti. Byla jsem seznámená s "hodným klukem, ne že nám ho vyděsíš" jako "ta co tě přepije a když má co jíst, tak je s ní i sranda". No, po pár zdvořilostních frázích jsme se dopracovali ke společným věcem, jako je pití vína a schovávání se davu lidí. Pak už bylo pozdě a šlo se domů. Já sama, on sám.
Další párty už jsme představovat nepotřebovali. Ani tu potom. Věděla jsem, že je něco špatně, když jsem měla sto chutí tlačit na organizátora ať další uspíší. Nakonec to skončilo pozváním do čajovny, do parčíku a spoustou kýčovitých a stereotypních momentů, které mám tak ráda. To ale pořád nebyla výhra.
Výhra to byla v okamžiku, kdy kromě vanilkového sbližování, sem tam šátkem přes oči nebo okolo rukou došlo na něco víc. Po lahvi vážně silného vína (tuším, že to byl cabernet sauvignon, dárek zkonfiskovaný z korporátu, lepší značka, vážně dobrý), jsem vytáhla bičík. Na rozdíl od ostatních "potřeb náročné dámy" se totiž nevejde do dobře schované krabice, ale musím ho mít na stojáka nacpaný do nočního stolku. Takže byl po ruce. A koledoval si o to. Ten moment jeho uvědomění, že mám po ruce bičík a mého uvědomění, že pouhý pohled na něj měl viditelný účinek... ten moment bych si chtěla zarámovat.
A tak jsem našla víc než jsem si zasloužila. A to je, milý čtenáři, lepší než výhra v loterii.
Komentáře
Okomentovat