Síla touhy

 Ze série nedokončených příběhů. 

Sedím na okraji postele a prohlížím se v zrcadle. Přesněji řečeno prohlížím si zrcadlo. Vypadá vyleštěné a bez šmouhy, takže tady si důvod k trestu nenajdu. Bezmyšlenovitě přejíždím nohou po lesklém povrchu a kreslím nesmysly. Vyruší mě jeho příchod. Jde z koupelny jenom v ručníku. Kochám se pohledem na mé dílo. Pár měsíců cvičení zanechalo drobné, ale přeci jenom nějaké stopy, takže je na co se koukat. Poklepu nohou na koberec přede mnou. Bez řečí a zbytečného zdržování odkládá ručník a pás cudnosti na noční stolek. Poté si kleká mezi mé nohy. Dovoluje si oddaný pohled vzhůru. Vypadá k sežrání, tvář, vlasy i jeho zadek, který s pár kapkami špatně utřené vody háže v zrcadle jiskřičky. Na to že tu sedím jenom v teplákách, ho očividně dost dráždím, aspoň jeho pomalu tvrdnoucí penis je o tom důkazem. Malý hlásek v hlavě se mě snaží přesvědčit, že to nebude mým sexy vzhledem, ale spíše jeho třítýdenním půstem. Úspěšně ho ignoruji. Teď není čas na obavy, ale na zábavu.

Rukama mu projíždím vlasy, chytám jej a začínám ho líbat. Nenásilně, ale dostatečně důrazně. Připomenout nám oběma naší dynamiku nikdy ničemu neuškodilo. Musí mi vyjít vstříc a ruce přitom pokládá na má stehna. Neudrží se a začíná je hladit. Vedu jeho ucho k mým rtům. „Takhle ne,“ pošeptám mu a větu místo tečkou zakončuji jazykem. Poslušně dává ruce dolů. 

+ Jak dlouho si to neměl?

- 22 dnů

+ A proč sis to neudělal?

- Neměl jsem svolení.

+ To je celé?

- …neměl jsem svolení se udělat…a prosil jsem ať mi jej nedáváš

+ Proč se nechceš udělat?

- Protože se mi líbí být tvojí hračkou

+ Ale teď se něco změnilo, že?

Horečně hledá slova a pohledem hledá nápovědu po stěnách ložnice.

- už to nedávám…moc se mi to líbí, zbožňuju všechno co děláme, ale leze mi to na mozek

+ Mě se ale líbí, když si nadržená hračka. Moje nadržená hračka. Děláš pak věci, které normálně neděláš.

Klopí pohled a pevněji mi objímá nohy.

+ třeba teď, když ti řeknu aby sis to udělal, tak ani nezaváháš a budeš považovat za nejlepší odměnu.

- …můžu?

+ Můžeš. A můžeš až do konce.

Obě ruce mu okamžitě vystřelují k rozkroku a začíná pěkné představení. Levou rukou dost hrubě masíruje koule, pravačkou pak ze sebe krásně rytmicky loudí vzdechy. Chci mu přikázat ať se jednou rukou taky hladí, ale nestíhám to. Zvedá ke mě hlavu a oči má zatřené čistou nadržeností. Chce to hned.

„To bylo rychlé. Moje svolení zatím pořád platí. Musím ti ale připomenout, že dneska ještě musíme vyrovnat tresty (klikátko). A tvoje dírka nedostala tolik pozornosti kolik měla. Dneska večer to napravíme. Ale moje slovo zatím platí…udělat se můžeš.“

Párkrát tahů ještě rukou dává. Pak téměř znehybní a malým kroužením ze sebe vydává zoufalý sten. Žádné sperma ani záškuby se nekonají. Jsem spokojená. Chvilku mi leží hlavou opřenou v klíně a já ho konejším ve vlasech. Trvá to, než se dostane zpátky na zem a znovu promluví. „Prosím, vyplatíš všechny moje tresty? Mělo by to být dvanáct ran.“ Rychlý pohled na klikátko ukazuje, že počítal správně. „Ráda. Nejdřív tě ale musíme zahřát.“

Nastavuji si ho přes koleno. Svým kolenem odděluji jeho nohy od sebe. Sice musí ležet trochu našikmo, ale penis a koule se opírají přímo o mou nohu. Jsou krásně vystavené mému pohledu v zrcadle. Během přípravných plácnutí komentuji jeho zadek. „Hezky ho formuješ, je vidět že chceš abych tě píchala častěji.“ Rudne, částečně od mých dlaní, částečně studem, když přidávám další lichotky. Rukou mu pohladím koule, hladce oholené. Konečně se to naučil dělat pořádně. V penisu mu zaškubá a snaží se najít pohodlnější pozici. Zamlaskáním ho umravním a pokračuji v hlazení. Pak se mi v hlavě objeví myšlenka od mého temnějšího já.

„Mám pro tebe možnost obchodu. Místo dvanácti ran bičíkem, šest ran dlaní.“ Lehce ho cvrnku do koulí, aby pochopil, kam by dlaň případně mířila. Vím, že se mu jemné vyplácení přes koule líbí. Nemám v úmyslu být jemná. Naopak, chci ho dotlačit aby to vzdal. Naštěstí nevidí můj výraz tváře. „Ano prosím“. Plesk. První dopad ruky dává jasně najevo, že to nebude procházka růžovým sadem. Začínám tam, kde se normálně pohybuji v polovině hraní. Překvapeně vydechne. Plesk. Hned mu přidám další. S vyheknutím se teď zmůže na počítání, „dva.“ Plesk. Neslyšela jsem jedna. plesk. „..omlouvám se, tři čtyři.“ „Už si slyšel, že by někdo začínal od půlky?“ Plesk. Teď už jsou dopady dost silné na to aby při každém uskočil a snažil se instinktivně dostat z dosahu, když se blíží dopad. „…jedna.“ Začíná mu docházet vážnost situace. Plesk. „Dva,“ vydává pro jistotu hned, ale ještě chvilku se kroutí. Konejším ho hlazením po zádech. Nehty mu kreslím čáru po páteři, přes zadek, pohodlně přístupný análek až na zrudlé koule. „Líbí se mi, když takhle držíš. Taková moje zvrácená čubička, co udělá cokoli.“ Plesk. „čtyři…ano paní…děkuji paní“. PLESK! Tahle už byla asi dost za hranou, ale zasloužil si jí. „Co jsem říkala o děkování?“ Kroutí se a poloha je mu zřejmě už dost nepříjemná. „Chceš mě poprosit o změnu trestu?“ Zmůže se na pokývání hlavou. Pro tentokrát to beru jako dostačující. „Na čtyři,“ naposledy ho plácnu přes zadek.

Trochu otřeseně se přesouvá na čtyři. Beru do ruky bičík a upravuji jeho postoj. „Nohy od sebe…víc. Na lokty, a prohnout záda. Pořádně nabídni ten zadek...tak se mi to líbí.“ Poplácám ho z lehounka na obou půlkách a odolám přitom pokušení polechtat ho i přes krásně visící koule. Beru do ruky klikátko a odečtu dvě rány, „za ty nedokončené koule.“ 

Nejsem přeci bezcitná.